http://richard_kliment.wbs.cz

 

 

 

 

 

---

 

 

 

 

 

                                               ^{LIFE pro mou rodinu 03/2009}

 

 

  

 

    

 

  

 

                                  

 

 

 

 

 

 

Podívejme se znovu na rekonstrukci Svatovítské rotundy. A na dochované archeologické vykopávky. K dispozici máme zbytky jižní a severní rotundy. V jižní je - přes všechny následní stavby - uchováno místo uložení ostatků svatého Václava. V severní je také uchováno místo pohřbu. Ale - samotná rekonstrukce čtyřapsidové rotundy nesedí. Vidíme, že severní apsida není vůbec harmonickou součástí rotundy. I průzkum, který provedl Dobroslav Líbal vypovídá o tom, že zbytky severní a jižní apsidy jsou stavěny rozdílně. 

 

  

 

Hroby svatých Václava a Vojtěcha se po roce 1060 staly základem baziliky, založené Spytihněvem II. Kosmas ve své kronice píše, že na Hradě stály kostely dva. Rotunda sv. Víta s ostatky sv. Václava, a "jakoby v předsíní" /portiku/, Vojtěchův kostelík...  Tak, ja ho vidíme na obraze Františka Urbana.

 

 

 

Proč ale stále dokola v literatuře čteme, že na Hradě byl jen jeden kostel? Jedna z verzí Svatováclavské legendy praví, že kníže Václav svůj kostel zasvětil sv. Jimramu. Až později tedy získal ostatek sv. Víta. A nový nedostavěný kostel mu zabránil v plánovaném odchodu do Říma. Tehdy byl zabit svým bratrem Boleslavem.

 

Představme si následující situaci. Svatý Jimram začal být - změnou politické orienrace - "nežádoucí". Do memoriálního kostela,který mu byl zasvěcen, do prvního kostela vystavěného knížetem Václavem, byly proto Spytihněvem II. uloženy ostatky svatého Vojtěcha. A postupem času, díky mlčení a polopravdám, zbyl v paměti už jenom jedem kostel. Čtyřapsidová rotunda...

 

 

 

---

---

---

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část 1.

 

 

- kaple jako kontemplační místnost pro „individuační proces“

 přijmutí a pochopení role Krále v „řádu světa“

 

 

 

 

    Dostupné literární prameny shodně uvádějí, že Svatováclavská kaple Katedrály sv. Víta na Pražském hradě je znázorněním „Nebeského Jeruzaléma“, a je vybudována podle novozákonního textu Apokalypsy sv. Jana.  Projektu Svatováclavské kaple a přilehlé unikátní Zlaté brány však ještě lépe odpovídá jiný text - starozákonní popis Šalamounova chrámu. II. Par 3/3-8 „A toto jest vyměření Šalamounovo při stavění domu Božího. Dlouhost loktů podle první míry bylo šedesáti loket, a šíř dvacíti loket. A síň, kteráž byla v čele, jakž široký dům, byla na dvaceti loktů. A obložil ji uvnitř zlatem čistým. Přikryl také dům ten kamenem drahým ozdobně. Obložil, pravým, dům, trámy, veřeje i stěny jeho, i dvéře jeho zlatem, a vyryl cherubíny na stěnách. Udělal i dům svatyně svatých, jehož dýlka byla jako šířka domu, dvacíti loktů, a šířka loktů dvacíti, a obložil ji zlatem výborným…“

    Ale ten nejdůležitější inspirační zdroj, společný sv. Janu, králi Šalamounovi i Karlu IV., vychází odjinud. Z archetypální struktury lidského nevědomí. Jeho základem jsou tzv. entoptické jevy - zrakové klamy spontánně nastupující při tzv. „změněných stavech vědomí“, a následná interpretace těchtozměněných psychických stavů jako fenomén „Božího zjevení“.

   Záblesky světelných jisker a barevné kaleidoskopické obrazce obvykle provázejí intenzivní archetypální prožitek „pochopení božího řádu“, „vhledu“, „kosmického vědomí“, „skutečnosti“, atp.

   Víme, že Karel IV. měl se změněnými stavy vědomí bohaté osobní zkušenosti. Ve svém životopisu popisuje některá „vidění“, i to, jaký vliv měla na jeho praktický život.  „A když jsem jel celý den údolím, vzpomněl jsem si na zázrak či vidění, které jsem měl v den Nanebevzetí Panny Marie. A od té doby pojal jsem úmysl zaříditi, aby k její cti byly v pražském kostele každodenně zpívány hodinky slavné Panny.“ Výsledkem tohoto předsevzetí je i obraz „Seslání Ducha svatého“ ve Svatováclavské kapli.

 

 

    Interpretovat kapli jako „pozemské znázornění nebeského Jeruzaléma“ je tedy správné v tom smyslu, že popis „nebeského Jeruzaléma“ je popisem tohoto druhu zážitku. U svatého Jana jde ovšem o vizi ideálního spravedlivého světa, v němž „Beránka nebylo“. /Beránka - obětovaného nevinného za hříchy jiných/.

 

    Ideový plán výzdoby kaple je ale jiný. Ve shodě s krédem vlastního životopisu Karla IV. -„Svým nástupcům, kteří budou seděti na mém dvojím trůně…“- můžeme  předpokládat, že kaple je kontemplační místností se specifickým zaměřením na „individuační proces“ - přijmutí a pochopení vlastní role Krále v „řádu světa“.

     /Individuační proces je „…vědomí sebe a vlastní zodpovědnosti vůči nárokům vlastní osobnosti i vůči nárokům společnosti. Dobře rozvinutá persona má přiměřené sociální kontakty. Osobnost má dostatečnou stabilitu a dokáže se vymezit vůči vnějším nárokům a umí dostatečně usměrňovat své energie“… / 

    V tomto konkrétním případě jde o extrémní roli „Bohem vyvoleného Krále“ Karla IV. , a jeho nástupců. Vyrovnání se s tímto archetypem je však nutné pro každou dospělou individualitu. A modelovým vzorem pro tento proces je příběh Ježíše Krista.

 

 

 

    O Karlu IV. bezpečně víme, že věřil ve svou Bohem danou předurčenost zastávat nejvyšší možnou královskou roli. Roku 1358 nechal sepsat svou verzi Svatováclavské legendy, ve které sebe označil za dovršitele poslání, k němuž byl sv. Václav a jeho rod určen: k povýšení do nejvyšší světské hodnosti.

    A také víme, že r. 1350 utrpěl vážný úraz.Podle antropologického průzkumu, vedeného Emanuelem Vlčkem v sedmdesátých letech 20. století,  byl Karel IV. „člověkem mimořádné tělesné kondice, robustní postavy, typický "těžký obrněný rytíř". Jeho kosti nesou stopy po poranění. Stav úplného ochrnutí či částečného ochrnutí byl způsoben zjištěným tupým poraněním krční páteře a pohmožděním krčního úseku míchy. Nelze vyloučit ani poranění hrudní páteře. Poranění levé poloviny krku mohlo být způsobeno pádem z koně na tvrdý podklad. Ukazuje na to dvojí zlomenina přední části čelisti, zlomení jejích kloubních výběžků a následné zhmoždění krčních obratlů. Zůstala mu trvalá deformace páteře - přihrbená postava s hlavou předkloněnou dopředu a s úklonem k levé straně, jak dokládají soudobé spisy a vyobrazení. Teprve po vyhojení poškozené míchy se Karlovy roku 1351 vrátila pohyblivost…Úraz poznamenal i Karlovu podobu: přední čelist se mu vysunula vzhůru a zkrátila se, zkrátily se i její zubní oblouky, z čehož u něj vznikl hluboký skus.“

    Karel IV. si svůj vzhled nejen uvědomoval, ale také o něj velmi dbal. Za přílišnou pozornost věnovanou oblečení ho dokonce přátelsky káral papež Kliment VI.

    Žádná výsada nezbaví krále pozemského - fyzického ani duševního - utrpení.

 

    Karel IV. se musel vyrovnat se svým předurčeným osudem vládnout, i se změnou svých fyzických dispozic. To mohlo být obtížnější, než bychom u středověkého panovníka očekávali.

    Vztah mezi tělem a duší byl pojímán „celostně“. Zdravá duše nemohla obývat nemocné tělo. A tělo bylo zároveň prostředkem k „vykoupení“.„Tělo je stěžejní bod, kolem kterého se točí lidský osud, směřující ke spáse…“ Tomáš Akvinský /+1274/ srovnal vládu „Boha nad celým vesmírem s vládou krále nad lidmi a vládou rozumu nad tělem.“

    V těžkém roce 1351 také zemřel Karlův prvorozený syn jménem Václav… A Karel IV. obrátil svou naději k postavě sv. Václava a nechal vyzdobit jeho hrob, který /ještě v románské bazilice sv. Víta/, nově vybudoval teprve roku 1348.

 

 

     Karel IV. pravděpodobně znal spis „De regimine principum“, napsaný Jiljím Římským /+1316/ pro francouzského krále Filipa Sličného, ve které jsou „v duchu Aristotela a Tomáše Akvinského, rozebírány otázky mravní výchovy královských synů a dcer“. Musel totiž řešit výchovu svého syna Václava IV. /1361 – 1419/, v té tobě už „Českého krále“ – a s tím spojenou vážnou politickou situaci v římské říši.

 

 

    Karel IV byl svým otcem Janem Lucemburským veden k praktickému poznání toho, co je realita vládnutí. Svého, tehdy ještě příliš mladého syna , ale především zaštítil autoritou své osoby. Říšská knížata sice  „přijala r. 1370 Václava IV. mezi sebe s velkou úctou, vážností a radostí“, ovšem bez vlastního Václavova přičinění. A to se v budoucnu nevyplatilo…

 

    Podstatné pro nás ale je, že v době práce na výzdobě Svatováclavské kaple byl Václav IV. konkrétním mladým panovníkem, kterého měl Karel IV. při úvahách o ideovém programu výzdoby kaple na očích. Začátkem roku 1371 dostal Václav osobního učitele – kněze Jana, kterému bylo z tohoto titulu uděleno papežem Řehořem XI kanovnictví ve Svatovítské kapitule. /O pozdějším Václavově vztahu k symbolice výzdoby Svatováclavské kaple svědčí fakt, že když byl roku 1388 - 10 let po smrti Karla IV. - nemocen tak vážně, že dočasně ochrnul /...!/, museli – v souladu s obrazem Sestoupení Ducha svatého – „O neděli Letnic přijít do Prahy všichni kněží s kříži modlit se za našeho pana krále“. /V novém světle také můžeme chápat úvahu historika Jiřího Spěváčka o příčinách ne příliš úspěšné Václavovi vlády: „Zůstalo mu cizí, že je třeba aktivně jednat ve službě vlastnímu národu a státu, nikoli v zájmu sama sebe.“ Samotné výtvarné umění k úspěšnému procesu individuace prostě nestačí…

    Obtížná politická situace kolem snahy zajistit Václavovo nástupnictví byla v 70. letech 14. století komplikována i novou vážnou Karlovou nemocí. V červnu 1371 se dokonce proslýchalo, že císař zemře… 

    Roku 1371 byla dokončena mozaika „Poslední soud“ nad Zlatou bránou Svatovítské katedrály. Předpokládám, že v souběhu těchto událostí se Karel IV. rozhodl nepostupovat  při výzdobě Svatováclavské kaple stejným způsobem, jako v předchozím případě výzdoby Kaple sv. Kříže na Karlštejně, ale nechal se inspirovat technikou mozaiky a využil drahé kameny jako přímou součást malby – nikoli jako symbolickou dekoraci. Přesto je výzdoba karlštejnské kaple pozoruhodná a je potřeba jí připomenout.

 

    Celá výzdoba vznikla v letech 1365-67. Prací na ní byl pověřen Mistr Theodorik, který se   roku 1359 usadil v Praze a stal se dvorním malířem císaře Karla IV. Jeho první zakázkou byla pravděpodobně obrazová dekorace pro palác na Pražském hradě. Podle záznamů stál Mistr v letech 1365-75 v čele pražského malířského bratrstva.

    Při rekonstrukci původního osvětlení kaple se ukázalo, že jednotlivé prvky výzdoby spolu vytvářejí efekt ohromující „halucinace“:

    „Prostor kaple byl ze všech stran uzavřen drahocennými, lesklými hmotami veliké

 

    V této souvislosti připomeňme teorii Rudolfa Steinera, že Karlštejn je vybudován do podoby hradu sv. Grálu, a že výzdoba kaple má blízký vztah k alchymii.

    Pravda je, že už klasický symbol dvouocasého lva k takovému alchymickému způsobu interpretace vybízí. Dvouocasý lev /a tím jeho Pán/, v sobě sdružuje „dvojí sílu“ – bílého a červeného lva.

    Symbol dvouocasého lva přijal roku 1247 Přemysl Otakar II, tehdy ještě jako markrabě moravský. Lev se 23. září 1253, když Přemysl Otakar II. zdědil královský trůn, stal znakem českého krále. A není vyloučené, že význam tohoto symbolu stojí v pozadí Karlova rozhodného ztotožnění s přemyslovskou tradicí.

 

    29. listopadu 1378 Karel IV. na Pražském hradě „o třetí hodině po západu slunce“ zemřel. Při pádu „utrpěl zlomeninu krčku levé stehenní kost. Musel ulehnout na lůžko a po několika týdnech se u něj vyvinul zánět plic. Ten také ukončil jeho život.“

    11. - 15. prosince 1378 se konaly smuteční obřady. Císař Karel IV. je pohřbený v královské kryptě Svatovítské katedrály.

Část 2.

 

 

 

Výzdoba Svatováclavské kaple se skládá ze dvou podstatných částí. Nástěnných maleb, realizovaných pravděpodobně mistrem Osvaldem, a z drahokamového obložení stěn.

- Nástěnné malby jsou cyklem obrazů mučení, ukřižování a nanebevzetí Ježíše Krista. 

- Drahokamová výzdoba - obložení stěn ametysty, jaspisy a chryzoprasy, vytváří z části symbolické obrazce /kříže/, a z části je využita způsobem mozaiky jako doplněk malby

 

Pokud se zaměříme na drahokamové obložení stěn, zjistíme, že v běžně dostupné literatuře není uspokojivě interpretována. Následující informace je proto možné předložit jako nový výklad.

 

    Při pohledu na stěny kaple vidíme, že výzdoba je složena z několika charakteristických nerostů. Dosud byla pozornost zaměřena výhradně na porovnání jmen drahokamů s textem Janovy Apokalypsy a symbolický výklad barev. To podstatné je ale schopnost fascinovat člověka přirozenou shodou s biologicky danými entoptickými jevy – a tím i jejich přirozená interpretovatelnost. Nejedná se pouze o vjem prostoru „uvnitř“ kamene, výraznou barevnost a lesk, ale také o uchovaný záznam vzniku kamene v jeho struktuře a kresbě – krystalizace, mísení různých hmot, vrstvení, atp.

 

 

1. fialově zbarvené Ametysty s výrazným vykreslením krystalů

    - symbolizují „Boží řád“.

    Nepochopitelnou strukturu Boží vůle, která se v našem světě projevuje „zákonem“.

Pokud se ptáme po „úhelných kamenech světa“, nedostaneme jinou odpověď, než vždy stále stejně přesnou „strukturu krystalu“. Šestiboký krystal křemene /počítáme-li jeho hroty, tak prostorově osmiboký/, je zřejmě základem mnoha významů symbolu Hvězdy.

Na obraze Nanebevzetí najdeme odkaz na „křišťál“ v přímé souvislosti biblického citátu a obrazu:

Ezechiel 1/22, 26, 27

    „Podobenství pak oblohy bylo jako podobenství křišťálu, roztaženého nad jejich hlavami. Svrchu pak na obloze , bylo podobenství trůnu, na pohledění jako kámen safírový, a nad podobenstvím trůnu na něm svrchu, na pohledění jako tvárnost člověka.“

    „I viděl jsem na pohledění jako velmi prudkou světlost u vnitřku jejím vůkol jako oheň,

od beder jeho vzhůru, od beder jeho dolů pak viděl jsem na pohledění jako ohenˇ,

a blesk vůkol něho.“

 

    Ve Svatováclavské kapli se s fialovým ametystem setkáváme v několika souvislostech:

Často tvoří „tělo“ křížů, rámujících fresky. Ty dokreslují – mírou promísení jednotlivých druhů kamenů – situaci znázorněnou na fresce, ale mohou být také interpretováni jako dvojice cherubínů, případně jako dva svatí patroni českých králů – svatý Václav a svatý Zikmund.

    Jako přímou součást malby je nalézáme v obraze Bičování, na kterém je z nich vytvořen kůl, ke kterému je Ježíš připoután – tak, jako je připoután k „Boží vůli“.

    Na obraze Ježíš před Pilátem vytvářejí ametysty sloupovou síň, ve které se podle Boží vůle scéna odehrává. /Pilát zde v podstatě vyslovuje královský statut Ježíše Krista/

 

 

 

2. červeně zbarvené Jaspisy

    - červené kameny symbolizují krev, ale mají také schopnost krvácení stavět

     V Jaspisech vidíme násilné, chaotické síly přírody, která zmítá i člověkem. Násilí, válka…

Pokud jsou krystaly v jaspisech málo zřetelné, jsou umístěny v souvislosti se zradou, pozemským utrpením Ježíše - v těsné blízkosti fialových Ametystů.

   

3. Jaspisy se zřetelnými krystaly

    - tvoří fresku doplňující obrazy Kristus v Hrobě, Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení.    Kristus podle evangelia „zboří a do tří dnů vystaví nový chrám…“ V cyklu maleb na jižní stěně kaple vidíme nejen fresky s touto částí pašijového cyklu, ale také unikátní znázornění postupné destrukce struktury zdi „chrámu“, vyjádřené právě pomocí jaspisové mozaiky.

    Jižní část kaple je celá zasvěcena tomuto druhu jaspisu. V obraze Sestoupení Ducha svatého vytváří symbolicky mnohoznačný obraz měsíčního srpku – koruny – katedrály -  trůnu – na kterém sedí Panna Marie uprostřed dvanácti apoštolů.

     S odkazem na tradiční symboliku Slunce a Měsíce, která se vztahuje k obrazu Ukřižování, můžeme předpokládat, že tato část kaple odkazuje k proroctví apokalypsy, k času, kdy se „Slunce zatmí, a měsíc se zbarví krví“.

 

    Jaspis s velmi výraznými krystaly nacházíme na dvou místech. Znázorňují Pilátův trůn, a vykreslují symbolický Patriarší kříž u vstupu do komory s korunovačnímy klenoty. V obou případech tedy reprezentují moc nad pozemským světěm /která je odrazem moci Boží…/

Luk 22/25

 

4. zelené Chryzoprasy

    - „na pastvinách zelených pase mne můj Pastýř…“

    Jablkově zelená barva a neuchopitelná struktura Chryzoprasu symbolizují „Boží království.“ Připomeňme, že v kapli se nevyskytuje liturgicky kodifikovaná modrá barva /kromě případů „safírového trůnu“ Nanebevzetí Ježíše a na plášti Panny Marie/. Zelená barva ovšem vzniká přirozenou kombinací modré a žluté /zlaté/. To, co je v pozemské rovině moudrost přijetí „čisté božské panny“ – Pistis Sofia – je v nebeské úrovni nepředstavitelným blahem, snoubícím svobodu rozumu s božskou inspirací…

      Z Chryzoprasů jsou vytvořeny především malé kříže, symbolizující „Otce a Ducha svatého“ – na obrazech před ukřižováním, tedy před ustavení Boží Trojice. Jsme tedy znovu u odkazu na dávnou duální symboliku. A máme možnost spatřit neuvěřitelně moderní abstraktní znázornění její přeměny v Trojici. Na obraze Ježíš před Pilátem, je na pravé straně chryzoprasový kříž, ale na levé straně je červený jaspisový kříž se zeleným chryzoprasovým středem – „Slovo se stává tělem“!

    Trojici tedy nacházíme až na obrazech Ukřižování. Hlavní oltář ustavuje přímý vztah mezi člověkem, který přijme Pannu Marii za „svou matku“ a Ježíšem Kristem. Prostřednictvím tohoto „bratrství“ se tak každý může stát součástí Trojice – Synem. /Karel IV. takto vztahoval svůj původ až ke starozákonnímu Noemovi…

/ Připomínám, že jediná kompletní Boží Trojice, tvořená chryzoprasy, je nad přístupem ke korunovačním klenotům, a jeden ze třech křížů je křížem Patriarším - zvaným též Kardinálský, nebo Lotrinský/. 

 

 

Část 3.

 

 

 

obraz 1

 

Mat 26/30   A zazpívavše písničku, vyšli na horu Olivetskou

      26/37, 38, 39   … a pojav s sebou Petra a dva syny Zebedeovy /Jakub, Jan/, počal se Ježíš rmoutiti a teskliv býti. Tedy dí jim: Smutná jest duše má až k smrti. Pozůstaňtež tuto a bděte se mnou. A poodšed maličko, padl na tvář svou. Modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento, avšak ne jak jáchci, ale takž ty..

Luk 22/41, 42, 43   A sám, vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklek na kolena, modlil se.  Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá se staň. I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.

      26/40   I přišel k učedníkům svým, a nalezl je, a oni spí … neboť byly oči jejich obtíženy

 

 

Mat 26/45   Tedy přišel k učedlníkům svým, a řekl jim: Spěte již a odpočívejte. Aj, přiblížila se hodina, a Syna člověka zrazují v ruce hříšných >>>

 

>>>  navazující obraz 2

 

Mat 26/46 - 52

    A když on ještě mluvil, aj Jidáš, jeden ze dvanácti, přišel, a s ním zástup mnohých s meči a kyjmi. Ten pak, kterýž jej zrazoval, dal jim znamení, řka: Kteréhokoli políbím, ten jest; držtež jej. A hned přistoupil k Ježíšovi, řekl: Zdráv buď, Mistře, a políbil jej. A aj, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, vztáh ruku, vytrhl meč svůj; a udeřiv služebníka nejvyššího kněze, uťal ucho jeho. Tedy dí jemu Ježíš: Obrať meč svůj v místo jeho; nebo všickni, kteříž meč berou, od meče zahynou.

 

 

 

 

 

obraz 3

Jan 18/24

     I poslal jej Annáš svázaného k Kaifášovi nejvyššímu knězi

Mat 27/19

    A když /Pilát/ seděl na soudné stolici, poslala k němu žena jeho, řkouce: Nic neměj činiti s spravedlivým tímto, nebo jsem mnoho trpěla dnes ve snách pro něho. /

 

Jan 18/33, 34, 35, 36 

    Tedy Pilát řekl jemu: Ty-li jsi král Židovský? Odpověděl Ježíš: Sám-li od sebe to pravíš, či jiní tobě pověděli o mně? Odpověděl Pilát: Národ tvůj a přední kněží dali mi tebe. Co jsi učinil? Odpověděl Ježíš: Království mé není z tohoto světa. I řekl jemu Pilát – tedy král jsi ty? Odpověděl Ježíš: Ty pravíš, že já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdo jest z pravdy, slyší hlas můj. Dí jemu Pilát: Co jest pravda? /…/

Jan 19/10, 11                    

    Tedy řekl jemu Pilát: Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc ukřižovati tě, a moc mám propustiti tě? Odpověděl Ježíš: Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno s hůry; protož kdo mne tobě vydal, většíť hřích má.

 

 Pilátova sloupová síň - nad arkýřem znaky měsíce a slunce a kříže – „slovo učiněno tělem“ - Duch a Otec – jsme před zrozením tradice. Podle sv. Augustina Starý zákon předává Novému

 

---

 

Zajímavým, a v použité literatuře nenalezeným fenoménem kaple, jsou výklenky ve východní stěně. Je známé, že „věž“ v pravém rohu Ukřižování pochází z roku 1375 a byla schránkou na „Boží tělo“. To souhlasí s interpretací mozaikově instalovaných červených jaspisů - ve smyslu „zbořeného a ve třech dnech postaveného chrámu“ – tedy těla…

    O schránce /při pohledu diváka na levé straně/, se toho ale mnoho nedočteme. Má původní gotickou mřížku, zdobenou nejen orlicí a dvouocasým lvem, ale dokonce Svatováclavskou korunou. Předpokládám proto, že byla vybudována jako původní schránka pro korunovanou lebku knížete Václava. Umístění ikonograficky odpovídá obvyklému znázornění „Adamovy lebky“ na Golgotě, ze které krev z Kristova boku smývá dědičný hřích. Podle této logiky je svatý Václav „Adamem“, prostřednictvím kterého jsou smývány hříchy z panovníků na Přemyslovském trůnu.  Tak měl svatý Václav chránit země Koruny české /a protože lebka ani koruna na svém místě příliš nepobyly…/.

    Schránka na pravé straně nemá původní gotický dekor. Kdyby ovšem byla určena pro známý onyxový pohár, který Karel IV. věnoval Svatovítskému chrámu, a který i dnes existuje, bylo by liturgické vybavení /se zmiňovanou schránkou na hostie – Boží tělo/, kompletní.

    V roce 2008 budou na Pražském hradě vystavovány korunovační klenoty. Máme unikátní příležitost realizovat původní záměr tvůrce nejdůležitější části klenotů – Svatováclavské koruny Karla IV. - uložit ji na její původní rituální místo…

---

 

 

14. 5. 1316 narodil se Karel IV

1341  daroval král Jan Lucemburský desátek příjmů na výstavbu nového kostela

1344 Jan s Karlem IV., s jeho bratrem Janem Jindřichem, a s novým arcibiskupem

         Arnoštem z Pardubic položili základní kámen nové katedrály

1344 – 52  stavba katedrály pod vedením Matyáše z Arrasu 

1347  korunovace Karla IV. a jeho choti Blanky /ještě v románské basilice sv. Víta/

          - Karel IV. daroval královskou korunu sv. Václavu

1348  zemřela první Karlova manželka Blanka z Valois

1348  Karel IV. dal vyzdvihnout ostatky sv. Václava do nového náhrobku, který byl ale ještě

        postaven v původní románské rotundě, začleněné do baziliky

1348 položení základního kamene hradu Karlštejn /10. června 1348/

1349  s Annou Falckou korunován v Cáchách císařskou korunou, při cestě Evropou získal

       Karel IV. mnoho ostatků svatých

1350 uložil ve Svatovítském chrámu kopí sv. Longina a hřeby z Ježíšova ukřižování

1350 - 51 vážný úraz – Karel IV. dočasně ochrnul

1351  zemřel Karlův prvorozený syn Václav

1351  nechal nově vyzdobit hrob sv. Václava /ještě v bazilice sv. Víta/

1352  zemřel Matyáš z Arrasu

1354 - 55 dovoz antických ozdobných kamenů

1353  zemřela Anna Falcká

1356 - 99 stavba Katedrály pod vedením Petra Parléře

1357  zakládací listina karlštejnské kapituly

1358  nechal Karel IV. sepsat svojí verzi Svatováclavské legendy, v níž sebe označil za

         dovršitele poslání, k němuž byl sv. Václav a jeho rod určen: k povýšení do nejvyšší

          světské hodnosti v Říši

1365  došlo k několika událostem: 12. ledna nový arcibiskup Jan Očko z Vlašimi vysvětil

         pražské Katedrále hlavní oltář sv. Víta a v chóru mansionářů oltář Panny Marie.

          9. února vysvětil arcibiskup kapli sv. Kříže na Karlštejně

1365 - 67 výzdoba kaple sv. Kříže na Karlštejně - Mistr Theodorik.

1366  v předvečer svátku sv. Václava dokončena hrubá stavba Svatováclavské kaple

1367  vysvěcena Svatováclavská kaple pro Jana Evangelistu a sv. Václava. Současně byla

         vysvěcena i nová Václavova tumba /náhrobek s ostatky knížete/.

1369  dokončen severní půlkruhový /románský/ portál, zbourána jižní apsida staré baziliky

1370 - 71 mozaika Posledního soudu na Zlaté bráně Svatovítského chrámu

1370 – 72 –73 dochované účty za osazení kamenů výzdoby Svatováclavské kaple

                     malba – pravděpodobně Mistr Osvald

1377   vysvěcena další drahokamová kaple v Karlově Braniborském sídle Tangermünde

29. 11. 1378  umírá Karel IV.

 

---

 

 

 

Biblí svatá, Britická i zahraniční společnost biblická, 1922

Drahé kameny kolem nás, V. Bouška, J. Kouřimský, SPN, 1984

Drahokamy Svatováclavské kaple, H. Šedinová, Nakladatelství Petr Rezek, 2005

Katedrála sv. Víta v Praze, editor A. Merhautová, Academie, 1994

Napříč říší královského umění, D. Ž. Bor, Trigon, 1995

Panoptikum symbolů, značek a znamení, M. Mysliveček, Horizont, 1992

Slovník analytické psychologie, A. Müller, L. Müller, Portál 2006

Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, J. Hall, Mladá fronta, 1991

Svět středověkých gest, J-C. Schmidt, Vyšehrad, 2004

Václav IV., J. Spěváček, Svoboda, 1986

Vlastní životopis Karla IV., Melantrich, 1946 

www.hrad-orlik.cz

www.inext.cz

Závěrečná zpráva o průzkumu drahokamové výzdoby, V. Sloup, NPÚ, 2005

 

 

---

 

 severní strana kaple

 

západní strana kaple

 

 pohled ze západu na hlavní oltář /rekonstrukce K. Hilbert/

 

 

Jan 1/5: "A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly."

 

 

 

 

Petr Parléř

 

 

Noc a Den

 

 

 

---

---

---